Neuvěřitelný příběh

     Jen těžko se dá říct, kdy vlastně celý příběh začal (možná, že když jsem se narodila). Vrátím se ale ve svém vyprávění zpátky jen o pár let.

     Diskutovaly jsme tehdy s kamarádkou Mirkou, se kterou jezdíváme několik posledních let na dovolené, kam pojedeme v roce 2013. Mirka mluvila už předtím o tom, že by chtěla jet do italské Kalábrie. Mě to tam ale pořád nějak nelákalo. Jenže pak se začala objevovat různá znamení směřující k Itálii. Byly to např. velmi zvláštní sny o Itálii.
Téměř v každé knize, kterou jsem četla, se objevovala nejen Itálie, ale rovnou Kalábrie. Brácha se vrhnul na rodokmen a v něm zjistil, že jsme asi měli i předka, který byl v Itálii jako voják. Cíl dovolené byl tedy jasný. I po jejím zakoupení se nepřestávala objevovat znamení směřující ke Kalábrii. Posledních pár let se mým koníčkem stalo malování mandal. Díky nim se mi dostala do ruky kniha děl umělce M. C. Eschera. Patří člověku, kterému moje mandala připomněla tohoto umělce. Napřed jsem si ji nechtěla ani moc půjčit, protože mi obrázky a linoryty připadaly příliš tmavé, smutné, nebarevné. Ale pak jsem si ji přeci jenom prohlédla a některá díla na mě zapůsobila hodně silně hlavně tím, že mi připomněla moje různé strachy a začala jsem je vidět trochu jinak. Nakonec jsem si přečetla i povídání o autorovi, ve kterém jsem zjistila, že i on žil a tvořil několik let v Itálii.

     Kladla jsem si otázku, jestli moje návštěva Itálie bude mít co dělat s malováním. Ale nechala jsem tuto myšlenku prostě být. Dovolená v Kalábrii byla úžasná. Moře je prostě takové a maluje se mi u něj moc dobře. První týden jsme měli za sousedy starší pár z Prahy. Už při předchozích dovolených jsem malovala mandaly pro lidi, se kterými jsem se tam setkala. I tentokrát se ke mě dostavila mandala, která byla určena pro naše sousedy. Prostě se to tak někdy stane. Jednou večer jsem jim mandalu předala. Milý pan soused se hned začal zajímat o to, co taková mandala znamená a vlastně téměř ihned mi nabídl, že mi udělá výstavu ve své malé galerii v Praze. Napřed mi to připadalo jako šílený nápad. Kdo by se asi tak chodil na moje obrázky dívat? Ráno je moudřejší večera, proto jsem si vizitku přece jenom vzala. Následovala první návštěva galerie v Praze, pak druhá. Galerie je malá a milá. Nejsem zrovna z těch, kteří by měli zájem se nějak moc zviditelňovat. Pan Štaral byl velmi milý a příjemný a umí zajímavě vyprávět. Jelikož pracoval v divadle, má mnoho různých zážitků. Docela mě dostalo, když mi při druhé návštěvě nabídl vlastnoručně upečený jablečný závin.

     Po druhé návštěvě jsem mu poslala několik mandal, které jsem měla naskenované, aby se podíval, co maluju. K mému velkému překvapení mi pak napsal, že si mandaly vytiskl a hned začal konat. Vymyslel, jak mandaly oříznout a dát do paspart. Zvědavost mi nedala a před vánočními svátky jsme se jeli na obrázky podívat. Asi ani nedovedu popsat, jak jsem byla překvapená, když jsem viděla všechny obrázky takto upravené a hlavně pohromadě. Pan Štaral mi rovnou řekl, že vidí termín výstavy tak na konec ledna. Opravdu docela šok, ale v podstatě se nedalo ani nic namítat. Díky mé práci byl termín zahájení výstavy posunut na 8. února, aby neprobíhala zrovna v době největšího náporu v zaměstnání. Dostala jsem se do stavu napětí a vzrušení. Možná i trochu obav. Přijde se někdo podívat? Co když přijde moc lidí a do prostoru galerie se nevejdou? Atd. atd. Vše proběhlo v naprosté pohodě. Staly se dokonce i takové věci, jako že pan Štaral kvůli výstavě galerii vymaloval, aby dle jeho vyjádření :" takové čisté obrázky visely na krásné bílé zdi." Dokonce i zřídil pro svoji galerii webové stránky www.strafika.cz. Zůstává mi rozum stát, jak se věci dějí.

Příběh pokračuje tak nějak sám od sebe dál. Mám dojem, že se vlastně "přihodily" další 3 výstavy.

V polovině roku 2018 mě manžel upozornil na to, že exsituje soutěž "Kalendář roku". Napřed mi to připadalo jako úplný nesmysl se do takové soutěže hlásit. Koncem roku mi to pak nedalo a koukala jsem na podmínky soutěže. Můj první dojem byl, že mandalový kalendář vlastně vůbec nesplňuje kritéria, která jsou hodnocena. Nějak mi to ale nedalo a poslala jsem 2 strany kalendáře na sekretariát soutěže s dotazem na vhodnost účasti v soutěži. Překvapilo mě, když jsem dostala odpověď, že sice není jasné, jak na to bude koukat porota, ale že by bylo fajn v soutěži takový kalendář mít. Do soutěže jsem se přihlásila s tím, že hlavní je zúčastnit se.

Když jsem si prohlédla ve veřejném hlasování soutěžní kalendáře, překvapila mě velká rozmanitost témat, způsobu zpracování a příběhů. Dokazuje to jenom to, jak je život bohatý a pestrý. Pro mě je vlastně vítězstvím už to, že jsem našla odvahu se zúčastnit.

V dubnu 2019 proběhl veletrh "Reklama,polygraf, obaly" a současně s ním i slavnostní vyhlášení výsledků soutěže "Kalendář roku 2019".
Dostala jsem pozvánku a na vyhlášení jsme s manželem do Prahy jeli. Nemyslela jsem si, že může být veletrh tohoto typu tak zajímavý. Opravdu byl.
Slavnostní vyhlášení bylo skutečně slavnostní. Uváděla ho moderátorka Daniela Písařovicová a byla opravdu vtipná.
Žádnou cenu jsem si neodvezla, ale bylo nám sděleno, že dostat se do užšího výběru je úspěch. Kalendáře z užšího výběru byly v rámci veletrhu vystaveny a mohli si je prohlédnout všichni návštěvníci. A visel tam i ten můj. Byl opravdu v dobré společnosti, protože pod ním byl kalendář, pro který jsem hlasovala já - fotky pacientů z hospicu a ještě pod ním "Most pro Tibet".

 Jsem opravdu vděčná za to, že mandaly vznikají i skrze mě a také za podporu všech lidí kolem.

                                                                                                  Eliška Petrovská